Anetu jsem objevil skrze její projekt #Klidnépodnikání a poté jsem slyšel několik rozhovorů jejího podcastu 1:1. Je skvělou inspirací v organizaci práce a v tom, že věci mají fungovat podle nějakého systému. Tenhle rozhovor je pro naprosto každého podnikatele, který chce řešit svoje podnikání více efektivně.

Anetu jsem objevil skrze její projekt #Klidnépodnikání a poté jsem slyšel několik rozhovorů jejího podcastu 1:1. Je skvělou inspirací v organizaci práce a v tom, že věci mají fungovat podle nějakého systému. Tenhle rozhovor je pro naprosto každého podnikatele, který chce řešit svoje podnikání více efektivně.

Aneto, je to tvoje. 😊

Ondra na Anetu: Aneto, čím se zabýváš a proč?
Aneta: Pomáhám malým podnikatelům organizovat jejich byznys tak, aby mohli růst, aby se jim dařilo, ale zároveň aby se z toho nezbláznili a mohli podnikat klidně a svobodně. Proč to dělám? Mám přirozený talent na organizaci a vyhledávání nejlepších řešení problémů. Uvědomuju si, že ne všichni mají tento talent, a kvůli tomu, že ho nemají, jejich podnikání tolik neprosperuje, jsou zaseknutí a nešťastní. Většinou mají skvělé produkty nebo služby, ale špatně zvládnutou organizaci. Na to pak doplácí jejich byznys, potažmo trpí celá naše ekonomika.

Ondra na Anetu: Kolik hodin denně pracuješ a kdy?
Aneta: Mám poměrně striktně daný režim v tom smyslu, že dopoledne výhradně nemám žádné schůzky. Dopoledne se nikdy s nikým nepotkávám.

Dopoledne se věnuji čemukoliv, co já potřebuji, a odpoledne je možné si mě zamluvit na nějaké setkání, což mě baví a moc ráda se bavím s lidmi. Mám to tak nastavené, naučila jsem se to. Po obědě mi klesá přirozená schopnost se soustředit na něco hlubšího, takže z toho důvodu jsem si to takhle nastavila. Přišla jsem na to díky tomu, že jsem byla před pár lety nějakou dobu v Asii a tam jsem měla možnost si vyzkoušet, že když mám časový posun (je tam minus 6 hodin) a já můžu pracovat dopoledne, kdy mě nikdo neruší, a odpoledne se potkávat s lidmi, kteří tady mají ráno, strašně mi to vyhovuje. Zjistila jsem, že je to pro mě úplně nejlepší způsob fungování.

Kolik hodin pracuju, se vůbec nedá říct. Mám taková období, kdy pracuju na nějakém projektu, chci něco vytvořit i pro sebe na nějakou kampaň, nebo mám u klienta hodně práce, a opravdu hodně pracuju. Což teda znamená, že já nikdy nepřekročím hranici 8 hodin. Je to tím, že pracuju soustředně. Teď mám takové období útlumu. Abych dostála svého #klidnepodnikani, musím si dát teď klídek. Zrovna aktuálně moc nepracuju. Když se na trackování objeví čtyři a půl až pět hodin práce, je to aktuálně hodně.

Ondra na Anetu: Kde bereš inspiraci?
Aneta: Hodně mě inspirují klienti. Mám možnost se podívat pod pokličku velkému množství firem a projektů. Chodím do výrobních firem, SaaS podnikání, menších podniků typu instalatérství. Vidím tam výzvy, které klienti mají.

Když hodně cestuju, setkávám se s lidmi, kteří vyznávají podobné hodnoty jako já. Pohled na to, jak někdo další řeší svůj byznys, je hodně inspirující.

Ondra na Anetu: Jaké musí mít konzultantka a mentorka pro klidné podnikání znalosti? Čím se odlišuješ?
Aneta: Svůj business mám založený na své přirozenosti a talentu - ve smyslu organizace, přehlednosti, strukturovanosti, zároveň efektivní práce.

Nemyslím si, že znalosti jsou nějakým způsobem klíčové. Prošla jsem různými projekty na pozicích jako projekt manager, provozní, operations, production…Nasbírané zkušenosti si nenechávám pro sebe. Dokážu je přetransportovat do toho, že to pak dokáže pomoct i v jiných firmách. Mám to hodně postavený na zkušenostech, které se mi podařilo přetavit do metodiky.

Co mě odlišuje? Naprostá empatie s konkrétním člověkem, s konkrétním týmem. Bohužel se pořád setkávám na trhu s tím, že existují nástroje na organizaci práce, existují metodiky na projektové řízení, existují spousty chytrých knih, jak to máš dělat, a samozřejmě lidé, kteří učí tyhle věci, což je naprosto v pořádku.

Často se děje to, že do firem přijde někdo, kdo má najetou nějakou metodiku, má na ni nějaký certifikát, ještě ideálně k ní používá nějaký konkrétní nástroj. A naroubuje to do firmy, nehledě na to, co tam sedí za lidi, jakou mají za sebou historii, jaké mají přirozené návyky, jestli ti lidé vůbec chápou, co to je projektové řízení.

Já neroubuju žádné řešení. Jdu do toho týmu, koukám se na ně, jak pracují, ptám se, co dělají, co je trápí a tak dále. Jsem maximálně empatická a pak jim většinou řeknu, že ten nástroj (metodiku) vůbec nepotřebují,protože když netuší, jak se dělá projektový management, je někdy lepší začít něčím jednodušším, třeba zavedením sdíleného kalendáře.

Vím, co firmy řeší, a dlouhou dobu jsem si myslela , že to takhle přece musí dělat každý, že jsem nic nového nevymyslela- že se lidí nejdřív zeptám na důležité věci a teprve potom jim budu vymýšlet nějaké řešení.
Ale pořád zjišťuju, že se to pořád děje - do mikrofirmy o 10 zaměstnancích, která nemá absolutně žádné zkušenosti s tím, jak se taková firma víceméně vůbec řídí, nemá na to vůbec žádné nástroje, lidé mají nulové manažerské schopnosti,přijdu a zjistím, že vymysleli nějaký milestony a teď se mě ptají, jak to mají řídit v Notionu.

Já se jich pak zeptám, jestli ví, jak se Notion používá, a oni mi řeknou, že ne. Jsem z toho hrozně nešťastná, že zaplatili nějakému člověku za to, že jim do hlav mlátil nějakou svoji metodiku.

Ondra na Anetu: PC, nebo Mac?
Aneta: Mac. Na Apple produkty jsem poprvé přešla v první pořádné práci, kde byla jasná infrastruktura = všichni máme Macy, iPhone a Google Workspace. Mně tento setup naprosto vyhovuje. Všechno se děje skoro samo, od synchronizace až po komunikaci mezi zařízeními. Vždy se mi osvědčilo, že hardware mi vydrží strašně dlouho. iPhone mi většinou vydrží kratší čas, ten se snažím vzhledem ke kameře a tvorbě na IG držet více aktuální. Mac mi vydrží x let a nepoznám to na něm.

Ondra na Anetu: Kafe, nebo čaj?
Aneta: Máme rituál s manželem, že si dáváme kafíčko po obědě. Pak se může jet dál, ale bez kafíčka to nejde.

Ondra na Anetu: Nejlepší rada, kterou jsi dostala?
Aneta: Znát svoji cenu. S tím stále bojuju. Mám ji od random holky z coworkingu v Asii.

Ondra na Anetu: Nejlepší rada, kterou bys dala?
Aneta: Poznejte sami sebe. Co chcete, co nechcete, co máte rádi a co zase ne. Nesnažte se roubovat řešení někoho jiného. Choďte na terapii a tyhle věci si tam zodpovězte, je to super.

Ondra na Anetu: Máme společné téma, a to je klid. V čem už Aneta našla klid a v čem ho ještě hledá? Co pro tebe znamená klid?
Aneta: Našla jsem klid v profesním směřování. Neznala jsem svoje místo. Je pro mě velmi uklidňující, že jsem ho našla a vím, jak ho aplikovat. Stále klid hledám v osobních vztazích, tam jsem in progress.
Klid je pro mě forma zázemí. Když vím, kde je vlevo a kde je vpravo a kudy mám jít i přes lekce, které život přináší.

Ondra na Anetu: Pracovala jsi pro Yemiho A.D.. V čem tě to obohatilo? Co bylo fakt náročné?
Aneta: Myslím, že neřeknu nic závadného, když řeknu, že všichni, kdo prošli JED Productions, ti řeknou, že to bylo nej... tvrdší a nejnáročnější, někteří ti řeknou i nejhorší profesní zkušenost, jakou kdy zažili. Ale druhým dechem všichni dodají, že to bylo úplně to nejvíc, co je mohlo v jejich profesním životě naučit. Za nejkratší čas a s největší intenzitou. Všichni, kdo tu zkušenost načerpali, ti ale řeknou, že to bylo nejlepší v tom smyslu, že jsou opravdu hodně dobře připravení pro svoje další profesní směřování, a to platí i pro mě. Bylo to strašně intenzivní.
A to, co si z toho člověk odnáší, je to, že když už jsi přežil tohle, už tě nic nepřekvapí. 😀 Ale nechci, aby to vyznělo jakkoliv negativně, já to říkám s láskou. A my to s lidmi, kteří tam působili, vždycky všichni říkáme s láskou.
Dělá se strašně moc projektů. Yemi je hodně rozmanitý. Rozmanitý ve smyslu: “Jo jasně, berem, jo jasně, berem.” Každá věc byla úplně jiná. My jsme nemohli udělat tři stejné eventy, nebo tři stejné kampaně, nebo tři stejné videoklipy. Všechno muselo být nejvíc, největší, nejkrásnější, nejvíc nahlas, nejúspěšnější. Bylo to extrémně náročné. Je vyčerpávající pořád se učit něco nového a ještě navíc, aby to bylo nejvíc, nejlepší, největší a tak dále.

Byla to samozřejmě naprosto nedocenitelná pracovní zkušenost v tom, co potkáš za lidi, kam se dostaneš s projekty, co si vyzkoušíš za nástroje, co vidíš za nové technologie, co vůbec víš, že je možné, protože jsme spolupracovali na úžasných konferencích, které jsme samozřejmě všechny viděli. Ve chvíli, kdy singularita ještě vůbec nebylo mainstreamově známé slovo, my jsme dávno věděli, co to je, měli jsme to naposlouchané z přednášek, takže to bylo skvělý.

Díky tomu, že jsem pracovala jako osobní asistentka, jsem se podívala všude možně a do dneška z toho čerpám. Byla to veliká legrace.

Ondra na Anetu: Proč je pro lidi pořádek a systém tak náročné téma?
Aneta: Myslím si, že pořádek a systém spousta lidí vnímá nějakým způsobem negativně, že kreativita a krása nebo něco neuchopitelného je proti těmto věcem. Čím dál tím víc se utvrzuju v tom, že je to naopak. Aby mohla vznikat krása, aby se mohl člověk kreativně realizovat, musí existovat nějaké zázemí v systému a v pořádku.

Nechápu, proč má spousta lidí negativní konotaci s pořádkem a se systémem. Dlouho jsem si myslela, že jsem divná, že jsem nějaký nerd, kterého nikdo nechápe. 😀

Teď budu znít hrozně povýšeně, ale opravdu to vyžaduje velkou míru osobní disciplíny a sebeuvědomění. Když podnikáte, dá se to dělat na hulváta a punkově a rock'n'rollově, ale naděláš většinou víc škody než užitku - sobě a ostatním.

Když člověk chce podnikat, musí mít vnitřní disciplínu na to, aby udržel systém v úplně nejzákladnějších věcech, aby všichni, kdo se potom do jeho podniku připojí a nějakým způsobem se tam realizují, mohli tvořit v klidu a světu k užitku.

Někteří podnikatelé nejsou ochotni si říct, že by mohli trošku na sobě zapracovat, aby mohli přenést klid, řád a systém i na všechny ostatní lidi. A nebo vzít opravdu velké peníze a zaplatit někomu za to, aby to pro ně udělal.

Ondra na Anetu: V čem a proč se podnikatelé nejčastěji topí?
Aneta: V řízení, v managementu. Neumí řídit, neumí delegovat.
Dost často se opakuje scénář, kdy na začátku mají podnikatelé štěstí na pár schopných lidí. Těch pár schopných lidí jim to vybuduje, ale buď se to zasekne a nemůže to růst, protože je to závislé na těch konkrétních lidech,nebo jsou pak demotivovaní, odcházejí a to, co vytvořili, je absolutně nepředatelné.

Je to jako sněhová koule, která s sebou nese vysokou fluktuaci, snižující se obrat, nekonkurencischopnost, protože se nestíhá inovovat. Například v rodinných firmách se vůbec neumí řídit. Proč? Protože to vždycky nějak šlo, 25 let to nějak dělali, ale ono to teď přestalo fungovat. Trh se změnil, musí na to nějak reagovat a neví, jak na to.

Management je hodně bolavé místo strašné spousty podnikatelů. Management je spojený s mindsetem. Ve chvíli, kdy si uvědomím, že nechci všechno dělat já, musím umět řídit lidi. Potom to jde celkem samo.
Také se teď hodně věnuji dokumentaci, aby podnikatelé stavěli svoje byznysy na základě zdokumentovaných postupů.

Michael Gerber knihu Podnikatelský mýtus napsal asi v roce “83. Já pořád nechápu, že to ještě nikdo nechápe. 😀 Abys mohl podnikat a nějak to rozvíjet, potřebuješ i další lidi. A k tomu potřebuješ mít zaznamenané, zdokumentované, nahrané, velmi jednoduše dostupné to, jak se firma vlastně dělá. Proč se dělá, jak se dělá, kdo jí dělá, jaké jsou postupy atd.

Také jsme pořád ještě nepochopili, že lidé nejsou nesmrtelní a že samozřejmě nemůžeme pořád spoléhat na šikovné spolupracovníky, kteří to za nás všechno odvedou. A kdyby se náhodou rozhodli odejít, budou ještě tak strašně hodní, že to všechno odvykládají novým pracovníkům.
Tomu všemu můžeme předejít ve chvíli, kdy budeme svůj byznys budovat jako systém, který je naprosto jasně někde zaznamenaný. Ideálně chci přijít do firmy, dostat svoji identifikaci, což je většinou nějaký e-mail, a odemknout si všechny appky, které k tomu potřebuju, odemknout si všechny databáze, které k tomu potřebuju, a odemknout si návod, jak to mám dělat.

Až si tohle to všechno nastuduju, jdu za jedním, maximálně dvěma lidmi, kteří jsou klíčoví pro to, abych mohla dělat svoji práci. Ne, že tam budu tři měsíce chodit a obtěžovat deset lidí, že s nimi budu trávit čas a budu se jich ptát na to, jak se to dělá, což je běžná praxe většiny malých byznysů do třiceti lidí. Pak se strašně diví, že stagnujou nebo že jsou nekonkurenceschopní.

Ondra na Anetu: Chci efektivně delegovat práci na ostatní, ale bojím se, že to nedopadne podle mých představ. Jak na to? Jak delegovat práci správně?
Aneta: Nikdy to nedopadne podle tvých představ. To se prostě nestane. 😀
Velmi to souvisí s tím prvním problémem, který jsem zmiňovala, a to je management. Musíme si zvyknout na to, že je naší vlastní odpovědností komunikovat zadání tak, aby ten, komu to zadání dáme, ho byl schopný splnit na 80 %. On ho nikdy nesplní tak, jak bys to udělal ty. On to splní většinou třeba i líp. Ale nikdy to nebude přesně podle tebe. To je první věc, se kterou se člověk musí naučit žít. Je na mojí vlastní zodpovědnosti, abych já komunikovala to zadání tak, aby ten člověk ho měl šanci udělat tak, jak já chci.

Mělo by to fungovat tak, že já komunikuju zadání, pak položím několik dobře mířených otázek, abych zjistila, jestli bylo zadání pochopeno, jestli je to daný člověk schopen splnit v termínu, jestli je k tomu vůbec motivovaný a nevykašle se na to.

A pak musím nabídnout podporu, že kdyby se náhodou nějakým způsobem zasekl během toho, co pro mě zadání bude vypracovávat, může se na mě kdykoliv obrátit.

A to je práce. To si podnikatelé neuvědomují, že to není o tom, že to napíšeš na post-it a lípneš to někomu na dveře a stane se to přesně tak, jak ty to chceš. I zadávání a komunikace je také velmi precizní práce.
A to je všechno o řízení a managementu. Z mé zkušenosti většina lidí ztroskotá na bodu zadání a nějaké očekávání a také na detailech, že si lidé nedávají termíny se svými dodavateli, že si to někam nenapíšou a že si to neodsouhlasili.

Tyhle úplně základní věci podnikatelé nedělají. Myslí si, že přijmou asistentku a že se to vyřeší. Ne, nevyřeší.

Ondra na Anetu: V čem v podnikání bojuješ? Co je pro tebe největší výzva?
Aneta: Vybalancovat akvizici s prací na projektech. Ať už člověk má aktivní sales, nebo nějaké kampaně, musí nějakým způsobem o sobě dávat vědět. Trh nefunguje dneska tak, že by za tebou lidé chodili a bouchali ti na dveře, že s tebou chtějí spolupracovat.

Musíš dávat o sobě vědět, tvořit obsah, chodit na schůzky, networkovat, vyjednávat dealy, což je krásná práce, ale já ještě hledám balanc. Když jsem hluboko v projektu, jsem v něm hrozně ráda, kutím si tam a jsem hrozně happy. Vidím výsledky a je to super. Říkám si: Ježíš, z toho bude tak pěkná case study.

No jo, jenže ono vytvořit case study a pak ji někde komunikovat, jít na networking a odpovídat tam lidem na otázky, nebo jít na rozhovor a pak z toho mít nějaké výstupy a tak dále. To je úplně jiný typ práce.

Člověk nevidí okamžité výsledky, je to všechno běh na dlouhou trať. A to je něco, s čím bojuju, protože bych byla nejradši zavrtaná v konkrétních věcech, vymýšlela bych, jak nejlépe vyřešit nějakou firemní infrastrukturu a jak managovat lidi, a byla bych happy. Vím, že aby projekty nějakým způsobem kontinuálně chodily a aby bylo dost práce pro mě i pro lidi, kteří pro mě pracují, musím být aktivní.

Ondra na Anetu: Máš nějaký podnikatelský proces, který už máš fakt vychytaný a nepřekvapí tě v něm nic?
Aneta: Hotového není nikdy nic, na to jsem hodně opatrná. Co mám hodně vychytané a za co jsem strašně vděčná, je to, že u klientů, kde jsme zaváděli nějaké technické řešení, používají nějaké nástroje a potřebují s nimi něco dělat, jsem identifikovala, že potřebují kontinuální podporu v rámci používání nástrojů, onboardingu nových lidí do toho, jak se dané nástroje používají, protože jsou to firmy, které nejsou technologické, ale musí používat nějaký online nástroj, aby mohli fungovat, a nemají kapacitu na to, aby se tam piplali s tím, jak mají používat Slack a tak dále.

Dala jsem dohromady náplň práce a přijala jsem na to svou prvním zaměstnankyni, se kterou jsme to měly nějak nastavené, a vypadalo to skvěle. Ale jak se občas stává, po prvních pár měsících spolupráce nám to nevyšlo a musely jsme se rozloučit.

Měla jsem v záloze další uchazečku z výběrka, které jsem dopředu dala vědět, že ji případně budu kontaktovat ve chvíli, když by to s tou první nevyšlo. Pozici jsem přeobsadila během jednoho dne a onboarding nové kolegyně trval dvě hodiny. Protože všechno už měla jasně identifikované, co po ní chci a jak se to dělá.

Máme samozřejmě následné statusy, vídáme se každý týden. Podporu mám krásně vychytanou. Není to stoprocentní, také třeba nejsem spokojená, ale v obecném měřítku to funguje naprosto skvěle.
Musíš to mít jasně zdokumentované, co chceš, jaké jsou úkoly, jaké jsou měřitelné ukazatele, že se to povedlo, nebo nepovedlo, s klientem mít vyjednané podmínky spolupráce. Vezmeš a může to dělat kdokoliv.

Ondra na Anetu: Máš nějakého mentora, od kterého se učíš? Jak validuješ, jestli to děláš správně?
Aneta: Teď aktuálně nemám byznys mentora. Byla jsem chviličku v komunitě The One Percent od Vaška Tomance, ale to bylo spíš zaměřené na mindset. Vytvořili jsme dvojičku s jednou mojí bývalou klientkou, která má svoje malé podnikání a vzájemně se podporujeme, probíráme věci a jsme si k dispozici.

Neříkám ale, že mi byznys mentor nechybí, občas jsem v úzkých. Jsme součástí komunity coworkingu Opero, kde je program DoToho! a mám skrze to přístup na akce, networkingy a k hromadě lidí.

Ondra na Anetu: Kdybychom teď mohli udělat jednu jedinou změnu v podnikání každého z nás, co by to bylo? Co se dá aplikovat u každého bez velkého přemýšlení?
Aneta: Dokumentace.
I když jsi freelancer, mě samotnou občas překvapí, na co jsem si už vytvořila checklist a co už nemusím řešit. Občas se mi stává, že si vymyslím něco, co bych potřebovala udělat, a už začnu bádat. Pak si k tomu sednu, otevřu aplikaci, kterou k tomu potřebuji, a zjistím, že už jsem nad tím bádala před pár měsíci. Napsala jsem si k tomu poznámky a checklist, sehnala jsem si k tomu nějaké zdroje a všechno to tam mám.
Ve chvíli, kdy máš lidi, se kterými spolupracuješ, dokumentace je nutná. Když je člověk sám, občas by si mohl říkat: Na co já si tady budu psát nějaký pracovní postupy, vždyť jsem sám. No jo, ale když jsi sám, většinou máš i nějaké menší dodavatele na něco, někdo ti udělá pár postů, někdo ti dělá proofreading, máš zpracované know-how, uložené přístupy a tak dále. A seš ready na chvíli, kdy to budeš potřebovat.

Velmi dobře to funguje i v domácnostech. Když máš Notion “moje domácnost” a máš uložený manuál na to, jak se hlídá náš pes, manuál na to, jak se hlídají naše děti, nebo jak chceš mít uklizeno, když máš někoho na uklízení. Běžným lidem to extrémně usnadňuje život, mít vlastně knowledge base, druhý mozek vedle toho svého.

Ondra na Anetu: Jak přemýšlíš nad strategií svého podnikání? Pracuješ s vizí?
Aneta: Strategie mého podnikání je hodně in progress, nastavují se mi blbě cíle atd. Základní obrysy mám vždy, ale není to propracované. Vždy vím, co a proč dělám. Nemám na to ale žádnou konkrétní metodiku, podle které bych to dělala. Tohle je zrovna věc, kterou bych s byznys mentorem ráda probrala.

Ondra na Anetu: Projekt, na který jsi hrdá?
Aneta: Je to můj mentoring #KlidnéPodnikání. Z naprosto random schůzkování s prvními klienty jsem byla schopná vytvořit ucelený program, který je funkční a pomáhá. Pokud to člověk dělá podle toho, jak ho vedu, má výsledky.

Ondra na Anetu: Máš nějaké denní rutiny?
Aneta:  Vstát. 😀 Mám to na období. Před měsícem to bylo vstávání v 6:30 a meditace. Teď to tak rituálně nemám. Teď se to hlavně točí kolem venčení psa. Když jsem ve svém extra produktivním módu, medituju ráno a večer, to je strašně fajn.

Ondra na Anetu: Tvoje guilty pleasure?
Aneta: Jsem konzument vtipných Reelů. 😀 Posíláme si s kamarády a manželem Reely se zvířátky. 😀

Ondra na Anetu: Jak nejčastěji odpočíváš?
Aneta: V sauně, na procházce v lese se psem nebo někde tancuju.

Díky, Aneto!