Marťa dokáže napsat texty z prosluněného letoviska s opičím řevem v zádech stejně dobře, jako psát status pro firmu a mít Zoom call z pustiny v karavanu někde v Americe. Její storytelling mě dostal. Konečně jsem poznal někoho, kdo žije jako digitální nomád a nedělá to jen proto, aby to bylo cool.

Covid mi sebral možnost potkat se s někým z oboru, jehož práce mě baví. Online mi to prostě nejde. Všechny ty webináře, videokonference, cally, meety, Zoomy, bla bla bla… Na blogu sem o tom psal furt. Razím zásadu, že když mě někdo baví a inspiruje, tak mu to napíšu a potkáme se. 😉 Nedávno jsem ale na instáči zahlídnul profil Martiny Honsové aka @zivimseslovy. Její storytelling mě dostal. Konečně jsem poznal někoho, kdo žije jako digitální nomád a nedělá to jen proto, aby to bylo cool. Marťa dokáže napsat texty z prosluněného letoviska s opičím řevem v zádech stejně dobře, jako psát status pro firmu a mít Zoom call z pustiny v karavanu někde v Americe.

Marťo, je to tvoje. 😊

Ondra na Martinu: Marťo, čím se zabýváš a proč?
Martina: Abych si rovnou přihřála polívčičku, napíšu, že se živím slovy. Pod tou “značkou” píšu jako copywriter / ghostwriter česky a anglicky. Vždycky jsem toužila si dát na web motto: “Jednou přepíšu všechen copy bullshit světa”, ale nikdy jsem na to neměla odvahu, tak to použiju tady. Děkuju. ;)

Píšu jednak proto, že to miluju a pak proto, že mi přijde strašná škoda, že hrozně moc firem pořád ještě mluví něčím, čemu říkám “korporátština” – všechny ty dynamické týmy, rychle rostoucí společnosti a tak. Mě si najímají proto, abych to překládala do “lidštiny”, abych pomohla značkám mluvit přirozeně a tak, aby to bavilo jejich zákazníky. A není to samozřejmě jen o zábavě, lidi pak od tebe i snáz nakoupí, když nebudou muset na webu přejít přes kupy klišé, 10 hrubek a 15 trpných rodů.

Ondra na Martinu: Kolik hodin denně pracuješ a kdy?
Martina: Mně trvalo strašně dlouho změnit nastavení hlavy z toho, že za něco stojím, jen když pracuju 15 hodin denně, na to, že je potřeba si hlavně plnit sny a práce je prostředek, ne cíl. Hodně to šlo ruku v ruce s objevováním nomádství.

Teď po několika letech života z batohu se to denně pořád mění, může to být jednou 4 hodiny, pak zase 10, ale podle mě ten střed je někde okolo 6 hodin s tím, že jsem k dispozici lidem z týmu, i když mám odpracováno, kdyby cokoliv potřebovali. Hodně se to odvíjí od toho, kde zrovna jsme, jestli se přesouváme, každý den je to úplně jinak, ale vždycky si pečlivě plánuju dny dopředu, abych věděla, kdy budu mít prostor na práci a v tu chvíli fakt sednu a jedu. Naštěstí s tímhle jako nomád nemám problém, že by mě to táhlo pod palmy a skutek utek, naopak mě motivuje to, že máme třeba odpoledne jít zkoumat okolí, tak vím, že musím ráno vstát a vyřídit, co je třeba.

Samozřejmě to taky záleží na časové zóně, ve které zrovna jsme a jak jsem posunutá vůči Česku. Takže teď v US pracuju hodně ráno, protože jsem o osm hodin pozadu. Když je potřeba, dodělám práci o víkendech, svátcích, pozdě v noci, jsem úplně mimo systém “oddevítidopěti” a maximálně mi vyhovuje, že si tu práci můžu rozhodit jakkoliv. Vždycky samozřejmě tak, abych dodržela deadliny.

Ondra na Martinu: Kde bereš inspiraci?
Martina: Zase bych se vrátila k tomu svému brandu. Živím se slovy znamená i to, že jich potřebuju kupu jako inspiraci. Hodně čtu, jak anglicky, tak česky a miluju si vyznačovat v knížkách pasáže, co jsou jazykově zajímavé. Metafory, věci, kde mi padá brada, jak to autor vymyslel / napsal.

A pak to jsou samozřejmě cesty. Změna prostředí, nové vjemy, to miluju a myslím, že to moji práci nejvíc ovlivňuje. Slyšela jsem od klientů už na callu třeba i věci jako: “Martino, je vidět, že vám ten Barbados prospívá, z vás se sypou nápady jak nic.” To je strašně fajn, když vidíš, že to funguje.
Všímám si copy úplně všude, naposled třeba tady v Americe v kině, kde místo toho, aby ti suše řekli, že si máš vypnout telefon a být zticha, se na plátně odehrál úplnej příběh o tom, že mezi diváky může být unavený otec od rodiny, co tam předem volal a ujistil se, že jeho děti vyvedou, když budou dělat kravál, aby tam mohl zůstat sám a odfrknout si. ;) No a ty ho pak zákonitě nechceš rušit, že. Ten storytelling mi přišel parádní a zas je to nápad, jak třeba pojmout nějakou práci v budoucnu.

Taky samozřejmě čtu české a zahraniční odborné knížky nebo na Pickey třeba sleduju Michelle Losekoot a všude možně další lidi z oboru.

Ondra na Martinu: Jaké musí mít copywriter znalosti?
Martina: Kromě základu jako je velká slovní zásoba nebo dobrá gramatika (ale já věřím, že všichni copywriteři by měli mít korektora) a stylistika, je to i schopnost podávat věci jednoduše. Když se bavíme o copy, je potřeba sekat, co se dá. S tím já hodně bojuju. I na tomhle rozhovoru vidíš, že se slovy nevím, kdy mám dost. ;) Často jsi vlastně jakoby překladatel a na tom, jak ty slova poskládáš a jak věci dokážeš prodat a vysvětlit, závisí konverze.

Podle mě copywriter musí umět najít jádro pudla, zorientovat se v obrovském množství informací, uklidit si je, vyzobat si to nejdůležitější a na tom stavět. Není to jen o ťukání, to ti řeknou všichni, že něco napíšou, ale musíš znát i marketing, fígle, jak ty věci psát, aby fungovaly.
Kromě toho je to i rozhled, musíš vědět, abys mohl psát, protože často chceš mít v copy oslí můstky, asociace, odkazy nebo fórky. To nebude fungovat bez toho, abys hodně četl a všímal si věcí okolo sebe.

Ondra na Martinu: Hodně cestuješ a jsi v podstatě fulltime remote člověk. Jak efektivně pracuješ na cestách a jaké máš travel hacky, které ti na cestách při práci pomáhají?
Martina: Já bych řekla, že základ je staré dobré plánování. V podstatě potřebuju kalendář, tam fakt poctivě plánuju den po dni do oddílů - dávám si tam čas na čtení ráno, cally, psaní, pak ale i věci jako zkoumačky v místě, kde jsme, přejezdy, nebo čas na večeři. Zní to dost padle na hlavu, ale mně to strašně pomáhá. Každý den je to jinak, ale já vím, že prostě budu mít dost času na práci a že stihnu i všechno ostatní. Posouvám se z “okýnka” do “okýnka” a vím, co bude následovat. Ono je totiž docela stresující, když dojedeš na nové místo, chceš všechno vidět, zároveň odvést dobrou práci a ještě u toho někdy jen tak lelkovat.

Pak mi hodně pomáhá na počítači držet čas, co je doma, takže vidím, kolik hodin mají lidi, se kterými na věcech pracuju. Když jsem si jednou všechno přehodila do svého času, zjistila jsem, že mi půl dne zabere počítat, kolik je v Česku a jestli můžu někomu ještě psát. ;)
Na tohle jsem fakt poctivá, kolegové si dělají srandu, že ať jsem kdekoliv na světě, na schůzkách jsem vždycky první. Je pro mě základ být spolehlivý parťák a ne holka, co se na cally připojuje s kokosem v ruce, protože jí připomínka hovoru pípla někde na pláži.

Určitě bych taky doporučila co nejvíc a otevřeně komunikovat jak s klientem, tak s týmem. Napsat, kdy budeš off, kdy se můžeš k práci vrátit, kdy věci dodáš, do kdy něco potřebuješ. Aby druhá strana měla zkrátka pořád přehled, i když jsi třeba skoro 9 000 kilometrů daleko.

Ondra na Martinu: Jaký typ textů a obsahu nejčastěji píšeš?
Martina: Nejčastěji asi píšu e-maily. :) A podle mě i ty jsou super prostor na copy, protože mě třeba strašně baví být v komunikaci s lidmi z týmů osobní a vřelá, ne ztuhlá jen proto, že řešíme práci. Ale když se vzdám vtípků, jsou to nejčastěji asi blogy, tiskovky, celé kampaně s kupou aplikací včetně “soušlu” nebo různé landing pages a weby.

Ondra na Martinu: Jaká pro tebe byla nejlepší lokace na práci a naopak, jaká byla nejhorší?
Martina: Rozhodně nejhorší byla Itálie. Nečekala jsem to, ale tam byl internet snad sprosté slovo. Jak wifiny, tak moje česká SIMka, co měla mít normálně funkční data. Z připojení jsem rostla i v Římě a už bych se do Itálie pracovat nikdy nevydala. Nebo ne na měsíc nebo jak jsme tam byli dlouho.

Nejlepší lokace je každá, co má naopak bezproblémové připojení, to je to jediné, o co ti na cestách vlastně jde. Ale za poslední dobu mě strašně bavil Barbados. Tam byl internet perfektní (nechávali jsme si dopředu posílat speed testy z ubytek, to je podle mě vlastně taky fajn tip) a to prostředí kreativitě jen nahrávalo. Pamatuju si, jak jsem se culila u práce v džungli, když kolem mě lítaly na stromech opice. Nebo v Utahu, když jsme bydleli v karavanu a já začínala cally někdy v pět ráno venku skoro v mrazu, aby přítel mohl spát a pak pozorovala neskutečné východy slunce. To jsou ty momenty, kdy si říkám, že jsem si ten sen asi fakt splnila, že se to děje a jsem jen strašně vděčná.

Ondra na Martinu: Co pro Tebe znamená cestování?
Martina: Určitě ten splněný sen a taky asi už můžu říct, že životní styl.

Ondra na Martinu: Projekt, na který jsi hrdá?
Martina: Strašně mě potěšilo, když jsme dostali cenu za kampaň proti šikaně, na které jsem pracovala s neziskovkou Prostor Pro z Hradce. To bylo pro mě možná i trošku víc než třeba ocenění za velké B2B obsahové věci, které jsme nedávno dostali s mým korpo klientem.

Já mám asi trošku problém být hrdá, pracovní sebevědomí je něco, na čem pracuju a kde vím, že mám mezery. Někdy je potřeba se prostě poklepat po rameni a říct: “Marťo, todle se ti povedlo!” Ale já mezitím radši hledám i ty nejmenší nedokonalosti ve věcech, které jsem odevzdala, a říkám si, že se to dalo třeba udělat ještě líp.

Ondra na Martinu: Tvoje guilty pleasure?
Martina: Čtu diskuze na internetu a sockách a strašně si to užívám.

Ondra na Martinu: PC nebo Mac?
Martina: Vím, že každý správný copywriter musí mít do kaváren Mac, já ho měla pár let, ale v Americe jsem přešla zpátky na Windows a “jabko” mi překvapivě vůbec nechybí. A teď čekám ty létající rajčata a kamení. :D

Ondra na Martinu: Kafe nebo čaj?
Martina: Kafe. A chybí mi v otázce víno. Pak by to bylo těsně. :)

Ondra na Martinu: Nejlepší rada, co si dostala?
Martina: Mám jednu vážnou a jednu “míň”. Obě dvě jsou samozřejmě od maminky. Tu srandovní jsem dostala, když jsem byla na prahu puberty a byla jsem celá špatná z toho, že jsem velká a že mě kluci nebudou chtít. Mamka se na mě podívala a říká: “Neboj, ve chvílích, kdy je potřeba, se patřičný orgány k sobě vždycky dostanou, nehledě na vejšku.” Tak tomu se směju doteď. :)

A pak ta vážnější. Jednou jsem mamce něco děsně vysvětlovala, proč mám věci tak a ne jinak, protože přiznejme si, nežiju úplně standardní život, tak mě zastavila a pronesla pro mě další památnou věc: “Mně nemusíš nic vysvětlovat. Jedinej člověk, před kterým se musíš obhajovat a vědět, že je s tím vším oukej, jsi ty sama.” Tak to mi hodně pomohlo, protože podle mě hodně lidí řeší potřebu validace zvenku, ale fakt je, že pokud ty jsi tam, kde chceš být, tak to každému může být dva šumáky a vysvětlovat nemusíš lautr nic.

Ondra na Martinu: Nejlepší rada, co bys dala?
Martina: Nebojte se vlastních zdánlivě “ujetejch” nápadů. Podle mě je máme všichni, ale pak nás buď okolí ušlape, že jsou to blbosti nebo se přesvědčíme sami, že to je přece úplná kravina a nikdy to neuděláme, i když vnitřně víme, že to strašně chceme.

Já měla všechno na oko perfektní, manželství, byt na hypotéku, “důležitou” práci v kanclu, kam jsem mohla vynášet jiné boty každý den, ale věděla jsem, že to prostě nejsem já. Zabralo to roky a na začátku mi ta myšlenka z toho vystoupit přišla úplně šílená.

Pak jsem se třeba rozhodla “slítnout” s Američanem ze seznamky v Irsku za hluboké pandemie. A pak v té hluboké pandemii za ním odletět do Ameriky, kam se z Evropy nedalo. Tak jsem kvůli tomu musela bydlet skoro měsíc v Srbsku, mimo Schengen. Všechno mě to ale dovedlo tam, kde jsem chtěla být. K životu na cestách s fajn parťákem, co to má stejně, práci na dálku, kterou místo v lesklých polobotkách zvládám v legínách a tričku, a obecně k daleko většímu štěstí a pohodě než dřív.

Možná bych poradila i vzdát se touhy po důležitosti a úspěchu tak, jak ho lidi obecně vnímají. Podle mě je daleko lepší jít si za tím svým vlastním.

Díky Marťo!