Péťu znám od Michelle a také skrze její značku Pura Vida. Za mě je to jedna z nejbarevnějších ilustrátorek u nás a její styl se pozná na míle daleko. Po jejich nové knize Ztracenné, kterou celou ilustrovala, jsem si nemohl pozvat na rozhovor nikoho jiného. Užívejte barvy a její barevný mindset!

Péťu znám od Michelle a také skrze její značku Pura Vida. Za mě je to jedna z nejbarevnějších ilustrátorek u nás a její styl se pozná na míle daleko. Po jejich nové knize Ztracenné, kterou celou ilustrovala, jsem si nemohl pozvat na rozhovor nikoho jiného. Užívejte barvy a její barevný mindset!

Péťo, je to tvoje. 😊

Ondra na Péťu: Péťo, čím se zabýváš a proč?
Péťa: Kreslím příběhy, které mi lidé vykládají. Lidi jsou pro mě největší inspirací. Když jsem si teď dělala nový layout svého webu, přišla jsem na to, že je to to jediné, co dělám. Akorát se mění materiál, kam to kreslím. 🙂 Pokud je to pro Pura Vidu, je to oblečení. Pokud je to normální obraz, tak akryl na plátně. Pokud tetuju, je to kůže. A proč? Protože nemůžu jinak. Nemůžu bez kreslení být. A je jedno, jestli je to čmárání do notýsku. Kreslení a psaní je pro mě každodenní terapie. Možná bych se bez toho rozpadla. Je to moje DNA.

Ondra na Péťu: Kolik hodin denně pracuješ a kdy?
Péťa: Nedávno jsem na to odpovídala svojí terapeutce. Mezi mým workoholismem a koníčkem je hrozně tenká linie. Dřív jsem to brala tak, že jsem workoholik a že se léčím. To bylo třeba 12 až 16 hodin denně. Teď se to snažím regulovat. Takže třeba 8 hodin je práce, která mi vydělává, a maximálně 2 hodiny pro svoje kreslení a projekty. A když nemůžu jinak, pracuju jeden den o víkendu. Dřív jsem jela kontinuálně, ale to už teď nejde.

Jsem ranní ptáče a vstávám kolem páté. Kreslím si nebo dělám věci sama pro sebe. Kolem deváté jsem v práci. Té Puravidí. 🙂

Ondra na Péťu: Kde bereš inspiraci?
Péťa: Všude kolem. Je to extrémně závislé na lidech, se kterými se stýkám. Potom z knížek, miluju číst a překreslovat příběhy. Zaznamenávat si graficky to, co mě zaujalo.

Ondra na Péťu: Jaké musí mít ilustrátorka znalosti? Čím se odlišuješ?
Péťa: Odlišuju se tím, že nemám žádné znalosti. Do třiceti jsem nekreslila. Nevzali mě na žádnou grafickou školu, měla jsem hodně kreativity, ale žádný skills na figurální kreslení. Vyhodili mě kvůli tomu málem z gymplu, furt jsem si čmárala. Moji rodiče to netolerovali. Kreslení pro mě byla autoterapie. Pak jsem se dostala do reklamky a líbilo se mi, jak všichni ovládají Adobe programy. Domluvila jsem se s majitelem agentury, že si to můžu po večerech zkoušet a využívat Mac a Adobe. Všechno, co jsem se naučila o ilustraci, jsem se naučila sama z YouTube, podcastů a tak. Nejvíc lidi reagují ale na to období, kdy jsem to dělala bez těch znalostí, a bylo to přirozené. Jakmile to máš naučené, tak už jedeš v mainstreamu.

Ondra na Péťu: PC, nebo Mac?
Péťa: Mac. Protože mám ráda hezký věci a mám na nich závislost. Dostala jsem se k němu úplnou náhodou, když jsem žila v Americe. To je třeba 25 let zpátky. Když mi dáš PC, tak jsem lost.

Ondra na Péťu: Kafe, nebo čaj?
Péťa: Kafe. Ale teď mám rovnátka a musím ho omezovat. Ale jinak kafe a ve velkých dávkách. 😀

Ondra na Péťu: Nejlepší rada, kterou jsi dostala?
Péťa: Nemusíš. Bylo to během toho, když jsme dělali Ztracenné. Nedostala jsem ji. Přišla ke mně. Nejdřív jsem ji nechápala, ale holky mi postupem času během spolupráce dokázaly, že to tak fakt je. Většinou ti lidi řeknou, že “nemusíš… ale kdybys měla čas…” A to nefunguje. S holkama to bylo jinak. Rovnou mi řekly, že nemusím, pokud toho mám hodně, a hlavně píšeme knihu o tom, že nemusíme.

Ondra na Péťu: Nejlepší rada, kterou bys dala?
Péťa: Hodně teď studuju psychologii a arteterapii. A dělá mi problém poprvé v životě rady dávat, protože mi přijde, že ty lidi tím kontroluju. Takže bych nedala radu, ale dala bych otázku. Co chceš? Co opravdu chceš jenom ty? To je zásadní v tomhle období, a umíme to strašně málo.

Ondra na Péťu: Není s tebou moc rozhovorů. Jak se v tobě probudila tvůrčí duše a co tě k tomu táhlo?
Péťa: Byla to terapie. Začala jsem i tu arteterapii studovat. Vrátila jsem se po 12 letech z Kostariky do Česka a byla jsem úplně v pr****. Větší depku jsem nikdy neměla. Nechtěl mě nikdo zaměstnat. Nevěděla jsem, jestli mám žít tady nebo tam. A začala jsem malovat a vykládat to skrze obrázky. To bylo jediné, co jsem chtěla a co jsem chtěla do světa pouštět.

Ondra na Péťu: Máš jasně rozpoznatelný styl, ty barvy se nedají přehlédnout. Co se v tom odráží? Jak jako ilustrátor najít svůj styl?
Péťa: Mně to půjčila Kostarika. Ta mi to těch 12 let, to svou krásou, kterou jsem měla před očima, vepsala pod kůži. Já jsem se oblékala od malička barevně. Jak to najít, nevím. Naštěstí mi to někdo seslal. I když máme třeba hodně zákazníků, kteří mají rádi černou, já tu černou beru jako barvu, ale musím to aspoň nějakým kouskem fosforové doplnit. Tohle jsem já a nejde to jinak.

Ondra na Péťu: Píšeš, že je Kostarika tvůj druhý domov. Jaká barva se ti vybaví, když se řekne Kostarika?
Péťa: Zelená a modrá. Modrá kvůli tomu, že je tam blankytně modrý oceán, když víš, na jakou pláž jít. Zelená proto, že jsou tam všude pralesy. Potom ještě žlutá, a tu přiřazuji mým přátelům, které tam mám. Ti jsou jako moje rodina. Proto to tak svítí a září tou žlutou.

Ondra na Péťu: Co pro tebe znamená Pura Vida?
Péťa: Každou sekundu, kdy jsi za den šťastný. Kostaričani se tímto zdraví. Umí žít mnohem víc ze dne než my. Každá minuta ze dne, kdy si to dokážu uvědomit, je Pura Vida. Dneska mi udělala hroznou radost třeba Deny, která zmínila ve svém Loveletteru moji dečku, kterou jsem vytvářela pro jejího psa Rybu. 🙂

Ondra na Péťu: Děláš toho spoustu. S čím nejvíc bojuješ?
Péťa: Se svou hlavou, která produkuje neuvěřitelné množství nápadů. Jsem s tím nesnesitelná. Nedokážu to zatím moc korigovat sama. Třeba s Michelle máme perfektní systém, kdy mi dává STOPky. Jakmile se mnou někdo pracuje v týmu a není pro mě dostatečně autoritativní, tak ho moje hlava převálcuje. Takže se učím korigovat.

Ondra na Péťu: Co ti dělá při tvoření radost?
Péťa: Jen ten proces. Vezmu si tužku nebo iPad a jsem happy kiddo. Jen to, že můžu. Že je to můj čas s mýma myšlenkama. Naprosto kulervoucí. 😀

Ondra na Péťu: S jakým umělcem bys chtěla jít na večeři a proč?
Péťa:  Frida Kahlo a Jean-Michel Basquiat. Ty by mě bavili hrozně. Z těch žijících nebo mých kamarádů asi nebudu jmenovat, ale každý, kdo to má podobně jako já. Kdo to miluje a nemůže si pomoct.

Ondra na Péťu: Co musíš mít u sebe, když tvoříš? Jak vypadá tvůj workspace?
Péťa: Svíčka a jsem oltáříčková queen. 😀 Všude si buduju oltáře. Pak barevné pouzdýrko na fixy a tak. Skicák, který má listy, který potřebuju. Mám doma asi 50 skicáků a vyhovují mi tak 4. Teď je to Doller. Pak půllitrový hrnek, kde je buď kafe, nebo limča. A většinou kreslím před svým růžovým iMacem.

Ondra na Péťu: Jaké to je budovat módní značku?
Péťa: Strašný. Nejsem budovatel a lídr. Mít Pura Vidu se stalo. Naskočila jsem do toho bez nějakých znalostí. Je to horská dráha. Jsem slabá v budování a nerada o tom mluvím. 😀 Je to v pozadí obrovský chaos, který mi nedělá dobře. Jsem ráda, že to dělá radost těm lidem, kteří si to kupují. O značkách vím úplný prd a o jejich budování taky. A to jsem měla kouče a přečetla miliardu knih. Nejvíc mi fungovalo, když jsem ty věci dělala srdcem. V té velikosti, v jaké je to teď, se to bez struktury dělat nedá. A teď jsi první, kdo to ví… ale myslím, že Pura Vida stojí na velkém rozcestníku, jestli jí někdo pomůže dál růst, nebo jestli se vrátí k minimalismu, ve kterém byla na začátku. Organizačně mě firma přerostla. Mám z ní pořád radost, ale momentálně je to takové dítě, které odchází na střední. Dal jsi do výchovy úplně všechno a teď čekáš, jestli se z něj stane něco, co nechceš. Jsem taková máma na čekačce. 😀

Ondra na Péťu: Na webu máš, že jsi průser queen. Jaké byly 3 největší průsery?
Péťa: Výběr mých partnerů v minulosti. 😀 Pak fuckupy firemní, které jsou teď úsměvný. Celkem je přitahuju, ale v tom množství věcí, které dělám, je to jasný. Mám ale vlastnost, že jakmile tam někdy spadnu, chvíli se tam poňahňám a pak většinou jako Fénix zase vylítnu. Když už tam ale jsem, tak pořádně. 😀 Je dobrý si projít temnou chvílí duše. To mi vysvětlila Táňa, spoluautorka Ztracenných, že se to nedá přeskočit. Když se ti průšvih stane, tak se pojď podívat, co se stalo, a podívat se na to. Dát si s ním randíčko, pobrečet si a chvíli si s tím pobýt. Tím, že jsem 12 let žila sama v cizím prostředí, tak jsem se dost často snažila ten průšvih obejít a natropilo mi to dost mentálních problémů.

Ondra na Péťu: Projekt, na který jsi hrdá?
Péťa: Na Pura Vidu dlouhodobě. A teď na Ztracenné. Na to, v jakém týmu jsme to daly dohromady. Jak to občas bolelo a jak jsme měly vykomunikované hranice. Jak jsem mlátila do zdi a říkala si, že do tohohle nejdu. A pak to štěstí, když jsem viděla knihu tisknout. Jsem hrdá na to, že jsme to ve třech holkách daly.

Ondra na Péťu: Máš nějaké denní rutiny?
Péťa:  To budeš čučet. 😀 Já si ráno vykládám tarotové karty. Naučila jsem se to od jedné mexické lektorky. Používám to jenom jako introspekci, nikomu je nevykládám. Je to obrázková hra na začátku dne a na co jsem nastavená. Pak si tu kartu překresluji do deníku. Miluju tarot! Je to perfektní nástroj na to si ráno uspořádat myšlenky. A důležitý je to dělat v pyžamu. Mám velký křeslo, zapálím si svíčku, sednu si tam v pyžamu a jedu. Snažím se neošálit svůj oběd, jinak mi je špatně. Moji rodiče si myslí, že jsem nějaký výkonový sportovec. 😀 Víc rutin nezvládnu.

Ondra na Péťu: Tvoje guilty pleasure?
Péťa: Ujíždím si na hezkých a voňavých věcech. Když mě vezmeš do obchodu se svíčkama, moje kreditka odchází. 2 dny už mám guilty pleasure na nový Martinus v Brně. Oni tam mají koberečky, kavárničku, všude jsou knížky, co potřebuju. A miluju jezdit na motorce. Pokud na to mám čas a chuť, tak mi to čistí hlavu.

Ondra na Péťu: Jak nejčastěji odpočíváš?
Péťa: Kreslením. 😀 Když potřebuju úplně vypnout, tak je to motorka. Jinak kreslení. Měla jsem strach, že mi to Pura Vida vezme, ale ono ne. Furt to tam je. Nejčastěji si kreslím citáty a pak je překresluji. Podle toho, jak se cítím. Dost často překresluju Ztracenné, i když to už nejsou Ztracenné.

Díky, Péťo!